V roce 2009 byla na základních školách zrušena povinná výuka plavání a zařazení plaveckého výcviku do školních vzdělávacích programů bylo pouze v pravomoci ředitelů. Od září 2017 se výuka plavání vrací do osnov škol a my křičíme „HURÁ“.
Rozhodnutí MŠMT o tom, že plavecká výuka na prvním stupni bude založena pouze na bázi dobrovolnosti, jsme vnímali jako velice těžko pochopitelné. Česká republika se tímto rozhodnutím zařadila v přístupu k prevenci tonutí k zemím třetího světa, kde ale iniciativy směřují opačně a promítají se ve snaze jakýmkoli způsobem, byť velmi improvizovaným, děti plavaní učit. Prostředky, vybavenost a infrastruktura jim to ale, na rozdíl od situace v ČR, neumožňují.
Neplavci jsou přitom velice ohroženou skupinou a to nejen v dětství, ale rovněž v dospělosti. Základy kladného vztahu k vodě, ale současně i potřebný respekt, vštípené do mysli v dětství si člověk nese po zbytek života. Naopak známé případy u rané negativní zkušenosti při pobytu ve vodním prostředí v mládí mohou poznamenat člověka po zbytek života i těžkou psychickou újmou. Proto je důležité osvojit si dovednost plavání a správné základy chování u vody/ve vodě již v raném věku.