Jen loni v Česku utonulo 185 lidí, desetinu tvořily děti do 15 let. To je více než v roce předchozím. Pouze zhruba 40 procent utonulých umělo plavat.
Utonutí se podle Českého statistického úřadu řadí mezi nejčastější vnější příčiny smrti nezletilých. Veřejnost přitom toto rizika podceňuje, osvěta je mizivá. „Zvyšující se počty neplavců problém tonutí posunují do popředí,“ potvrdila LN Gabriela Levovová z Fakultní nemocnice Plzeň.
Podle instruktorů české děti nikdo neučí mít z vody respekt. „Dítě neodhadne své síly, hloubku ani vzdálenost. Navíc dostává chybné nebo žádné pokyny k prevenci a totéž vidí u dospělých,“ říká soudní znalec Jan Sedláček. Děti se do péče instruktorů, kteří je mají naučit kvalitně plavat, dostávají převážně ve školách. „Počet hodin pro tuto výuku je nedostačující. Že by školák po absolvování kurzu uměl plavat, se říct nedá,“ obává se olympionik Jiří Jedlička
Na špatném stavu se podepsalo, že do předloňska byla školní výuka plavání dobrovolná. Povinné plavání bylo totiž zrušené v roce 2005. Nyní je podle ministerstva školství prostor pro tuto výuku na prvním stupni základních škol. „V celkovém rozsahu nejméně 40 vyučovacích hodin,“ sdělila LN mluvčí resortu Aneta Lednová.
Ředitelé ale musejí čelit dalšímu problému. „Nedostatek bazénů nutí školy často k pobytovým plaveckým rychlokurzům, například týdenním,“ upozorňuje Sedláček.
Celý článek Lidovky.cz i se statistikou najdete ZDE.
Problematika výuky plavání začíná již ve fázi kojeneckého plavání, kdy řada „baby klubů“ nemá dostatečnou metodiku či kvalitní instruktory. Děti pak nejsou vedeny k technikám sebezáchrany a mnohdy ani cílenému postupu v počátku výuky plavání. Pobyt v takových kurzech se pak mnohdy změní pouze ve „hraní“ ve vodě či u vody s říkankami a hračkami. To sice děti vede k tomu „mít vodu rád“ ale chybí fáze respektu a již zmíněných osvojení základních dovedností sebezáchrany, které lze započít ideálně již v tomto věku.
Školní výuka plavání je pak často pouze „formálním plněním“ hodin pobytu v bazénu, bez potřebných výstupů. Ať už je to nedostatečnou „dlouhodobostí“ výuky nebo, opět, nezvládnutou cílenou metodikou. Samostatnou kapitolou pak bývá i množství dětí ve skupině na jednoho instruktora plavání…
Toto vše by nemělo být řešeno pouze lokálně, či konkrétní školou, ale s podporou národního programu prevence tonutí a výuky plavání, na kterém by se měl podílet především stát, a samozřejmě pak i zdravotní pojišťovny. To platí i o přístupu k prevenci tonutí jako takové, která je nyní řešena, bohužel, pouze neziskovými či dobrovolnickými organizacemi.
Ilustrační foto z preventivního programu se sportovní katedrou ČZU pro ZŠ Praha 6.
