Tragická utonutí nejmenších…

publikováno v: Blog | 0

V Rumunsku se při křtu utopil novorozenec…. Tak zněl titulek na sociálních sítích tento týden.

Novorozeně zemřelo v pondělí v nemocnici, kam je převezly se zástavu srdce z kostela ve městě Suceava na severovýchodě země. Následná pitva ukázala, že mělo v plicích vodu. Kněz, který křest prováděl, čelí obvinění ze zabití.

Mnozí si snad řeknou „Rumunsko, no to by se u nás stát nemohlo“…ale nenechte se mýlit. Nejde zrovna o konkrétní stát či světadíl, jde o celkovou neznalost problematiky tonutí a jeho podceňování.

Mimo jiné postupy jsme zveřejnili i „desatero bezpečného pobytu v domácím prostředí“ , které se zaměřuje především na zahradní bazény apod. Nezajištěné bazény, pády pod krycí plachtu a další specifika, která, bohužel, neznají uživatelé ani architekti, protože u nás zatím není zvykem konzultovat bezpečnost takových zařízení obecně.

Avšak rizikem mohou být třeba i:

  • neukázněné pití nápojů (ale i potravy, kde hrozí riziko dušení)
  • nevypuštěné vany ale třeba i záchodové mísy, do které malé dítě může spadnout a nedokáže se vyprostit, podobně jako třeba z převrácení v nafukovacím kruhu (!)
  • nezabezpečené nádoby, jako jsou kýble či vaničky (především pro nejmenší děti a batolata, která se z nádoby nedokáží pak sama dostat), a to třeba včetně nádob s chemikáliemi v garáži či barvami při malování a podobně.
  • nezapomínejte třeba i na odstavené kuchyňské nádoby, samozřejmě zde třeba i s rizikem opaření, ale i náhlé „vdechnutí“ většího množství vody při leknutí s otevřenými ústy, tedy instinktivním nádechu, může znamenat komplikaci zdravotního stavu

Zásadní je pravidlo stálého dozoru a předvídání rizik! Pamatujte, čím více lidí dítě hlídá, tím méně je hlídané!

Takže stručně a velmi ve zkratce pro laiky:

Tonutí, často slyšíme spíše laicky topení,  je stav, kdy dochází k ponoření dýchacích cest do vody (nebo jiné kapaliny) a vdechnutí vody. Utonutí pak značí smrt udušením z nedostatku vzduchu,  tonutí je tedy stav, kdy člověk takovou příhodu,  třeba i jen dočasně, přežije. Hlavní příčinou je život ohrožující nedostatek kyslíku – tzv. hypoxie mozku.

V základním pohledu můžeme rozdělit tonutí na suché a mokré:

  •  mokré tonutí značí průnik vody do plic s následnou hypoxií a rozvojem plicního edému (otoku plic)
  • suché tonutí značí obvykle menší průnik vody do plic, ale spojený  s laryngospasmem, tedy. s uzavřením hlasivkové štěrbiny, kdy se dále do plic voda sice nedostává, ale rovněž nemůže pronikat  vzduch a tonoucí se dusí

Oba případy vedou k následnému bezvědomí a další setrvání dýchacích cest jen prohlubuje kritický stav a snižuje příznivou prognózu a šanci na záchranu. Více o tonutí si můžete přečíst ZDE.

Jak říkala má babička, „utopit se můžeš i ve lžičce polévky“. A měla pravdu, právě jak z výše uvedeného vyplývá. Mnohdy skutečně stačí málo a opět jsme u té prevence, která se, jak vidno, týká všech věkových kategorií a mnoha jen málo představitelných situací. Samozřejmě zásadní je pak i včasné a kvalitní poskytnutí neodkladné první pomoci, což v tomto případě znamená především včasné zahájení umělého dýchání. Výběr kvalitních kurzů je však zásadní a nepodceňujte jej. V případě zájmu rádi doporučíme některého z našich ověřených partnerů pro výuku první pomoci ve vašem okolí.

 

Příprava dětí na pobyt ve vodním prostředí jako takovém, by měla začít již v kojeneckém věku, kdy využíváme tzv. potápěcího reflexu, který děti mají zachovaný cca do 6ti měsíců. Tento reflex se snažíme výukou podpořit a rozvíjet instinkty a automatizované reakce dítěte jak pro ponoření tak i pro výuku plavání a sebezáchranu v poloze na zádech.

S výhodou lze začít u nejmenších dětí třeba i v domácím prostředí, pokud máte vanu.

Ale opět zdůrazňujeme, že je nutné vybírat kvalitní zařízení pro tyto kurzy. Mnohá totiž nemají kvalifikované instruktory anebo používají pochybné techniky i preference „skvělých podvodních fotografií“ na úkor metodiky (tzv. abecedy potápění) a bezpečnosti. Pak často nastává přesně opačný efekt, kdy děti získají odpor k vodě, místo toho, aby ji měly rády ale naučili se také k jejímu respektování.

Autor: Mgr. Jan Sedláček, DiS. – www.znalec-vodnizachrana.cz